Aneb co nesnáším na české knižní insta komunitě

Už delší dobu přemýšlím, jestli tohle napsat, a pokud ano, jak to napsat. A jelikož mě to už nějakou dobu hlodá, zkusím to teda nějak sesmolit. Je to můj názor, je to, jak to vnímám já, tak prosím, pokud máte jiný názor, klidně mi ho napište, ale respektujte ten můj. Díky.

Takže. Česká knižní instagramová komunita. Mnozí lidé ani netuší, že něco takového existuje. Mnozí mí známí byli překvapení, když se o něčem takovém dozvěděli. Jsou lidi, kteří pořád jenom sdílí, co čtou, na instagramu? Proč? Pravděpodobně protože rádi čtou. Protože je to baví. Mě vždycky bavilo tvořit a psát něco, co si mohou přečíst další lidé. A jelikož ráda čtu, proč o tom nepsat?

Na první pohled se to zdá krásné. Jde přeci o formu sebevyjádření, nevinnou formu psaní dojmů z knížek. Čtení, to je ušlechtilá činnost, co by na tom mohlo být špatného nebo toxického? A to je právě to, o čem chci mluvit.

Je to totiž soutěživost. Protože po nějaké době už to není jenom o čtení knížek, ale o tom, abyste byli nejlepší.

Je to logické. Každý chce mít co největší počet followerů, chce, aby měl co největší dopad, aby byl co největší „influencer“. Protože kdo by chtěl psát názory na něco, když by je ale nikdo nečetl?

Ale číslo se stalo něčím mnohem víc. Stalo se veřejným ukazatelem kvality obsahu. To mi přišlo na blogu nebo vlastním webu mnohem lepší než instagram – tam byla čísla skrytá. Každý se koukal na layout, na první příspěvky, jaký na něj udělaly stránky dojem, ale na instagramu? Každý se hned podívá na číslo. A když je vysoké, asi by mohl předpokládat, že jde o dobrý účet. Pravda? Ne nezbytně. Ale neříkejte mi, že tohle měřítko občas nepoužijete.

Všichni píšou, že o čísla přece nejde. Stejně jako na vzhledu nezáleží. Jasně. Je to jen číslo. Takže pokud jste smíření, že to děláte pro radost, pro komunikaci s pár sledujícími, pro pocit, že jste součástí nějaké komunity, fajn. Na čísle nemusí záležet. Jenže ta komunita. No.

Co to znamená být součástí komunity? Asi, že se bavíte s ostatními. Že si připadáte, že jste součástí nějakého kolektivu? Možná, že jste zvaní na stejné akce? Že nemáte pocit, že jste méně, než nějaká „elita“? Pokračování textu Aneb co nesnáším na české knižní insta komunitě

Booktag: Máš babu (nepopulární názory)

Taky nesnášíte, když slyšíte chválu na něco, co vám přišlo naprosto strašné? Tak to můžete být v klidu, protože dnes ode mě uslyšíte samou kritiku. 😀

Pokud máte jiný názor než já, neváhejte a napište mi jej v komentářích.


1. Populární knížka nebo série, která se vám nelíbila.

ruda-kralovna

Rudá královna. Na tuhle sérii slyším samou chválu a přestože samotné čtení nebylo špatné, celá myšlenka téhle série se sice tváří andělsky, ale přesto je trochu pokřivená. Hlavní hrdinka byla na zabití a další díly byly tak nudné, že jsem je nezvládla ani přečíst. (> Moje recenze na Rudou královnu.)

2. Knížka nebo série, kterou všichni nesnáší a vám se líbila.

po-zemi-bloudim.jpg

Po zemi bloudím dál. Všem tahle knížka přišla nudná, nezajímavá nebo naprosto naštvávající. Mně přišlo, že je originální a hrdinka není spratek, ale dokonce má i nějakou sebereflexi. Pokud se vám také knížka líbila, určitě neváhejte a napište Albatros Media, že chcete další díl, protože mám pocit, že zatím je spamuju jenom já a kvůli mně to bohužel asi nevydají. (> Moje recenze na Po zemi bloudím dál.)

3. Milostný trojúhelník, kde hlavní hrdina skončil s tím, kým jste nechtěli NEBO vztah, který se vám nelíbí.

divergence.jpg

Tris a Čtyřka z Divergence, Rezistence a Aliance. Celou sérii jsem četla už docela hodně dávno a už si moc nepamatuji, proč vlastně jsem tenhle pár nesnášela. Podobně jako celá série mi i milostná zápletka přišla naprosto nelogická a hloupá. Ani jeden z hrdinů mi nebyl sympatický, tak to asi byla snadná volba. (> Moje recenze na sérii Divergence.)
Pokračování textu Booktag: Máš babu (nepopulární názory)

Může člověk někdy přestat? Aneb moje blogová kariéra v kostce.

Při úklidu jsem našla klenot. Starý sešítek s hesly, kam jsem si psala přihlašovací údaje a poznámky k mé internetové kariéře. Tolik vzpomínek! Když se zamyslím nad tím, kolik času jsem strávila psaním různých příspěvků na různé blogy, je to až k neuvěření.

Můj úplně první blog jsem založila dne 31.8.2007. Pamatuji si to dobře, protože to datum jsem měla uvedené v e-mailu, který jsem si založila spolu s blogem. Byla to naprosto klasická stránka „úplně se vším“ – obrázky z internetu, ankety, kdo ví, co všechno ještě. Na většinu obsahu jsem neměla žádná autorská práva a když si to teď spojím s vědomostmi o právu duševního vlastnictví, jsem ráda, že jsem blog po pár letech naprosto smazala.

Druhá éra přišla s tím, co jsem objevila Photoshop a naučila jsem se s ním pracovat. Vytvořila jsem přes 200 layoutů na přání pro jiné blogy, úplně zadarmo a opět – na většinu použitých fotek jsem neměla žádná autorská práva. Ale co, vždyť mi bylo 13! Za tu dobu jsem vystřídala několik adres a na internetu trávila doslova celé dny. Byly to doby, kdy nejvíc cool byl High School Musical a Twilight bylo naprostou novinkou. Z tohoto období mi zůstaly především 3 věci: 1) znalosti práce s Photoshopem, 2) několik tisíc dosud nerozpackovaných resources souborů a 3) 100 GB složka plná mých úžasných výtvorů.

Jo a vlastně! Taky jsem měla několik fansite stránek. To mi ale vždy vydrželo jen pár dní. 😀

Až potom jedno léto mě napadlo, že bych si mohla založit blog, který by byl opravdu autorský. Všechno, co bych na něj napsala, by bylo opravdu moje. A tak se zrodil první blog Květinkové dny, založen v srpnu 2010. Tehdy jsem byla zblázněná do egyptologie, tak netřeba se divit, že jsem si zvolila jméno Cleo.

Od té doby jsem ušla s tím blogem neskutečnou cestu. Dala jsem se na psaní recenzí, doopravdy jsem se v tom zlepšila (neříkám, že jsem v tom dobrá, ale že jsem se zlepšila!). Rok před maturitou jsem si ale řekla, že už nechci tolik času trávit na internetu (také to bylo spojeno s tím, že někomu velmi blízkému jsem o blogu řekla, a tehdy se z mého posvátného tajného prostoru stalo něco napůl veřejného). Až na vysoké jsem si uvědomila, že mi to psaní chybí, a rozhodla jsem se k tomu vrátit. Tehdy mě napadla myšlenka, že možná jakmile jednou člověk s blogem začne, už nemůže přestat. Z blog.cz jsem přešla na wordpress a založila tohleanotohlene. A před pár měsíci i obnovila Květinkové dny (tento web!).

A tady teď jsme. Mám tento „blog“, svojí vlastní „databázi“ recenzí a v poslední době také instagram (není to ještě ani půl roku, whoa!).

Otázka už je jen následující: co moje tvorba v budoucnosti? Mám několik nápadů a doufám, že je brzy realizuji. Blogové kariéře zdar!

Mělo by oblečení mít na sobě datum minimální trvanlivosti?

Všichni jsme zvyklí vídat na potravinách datum spotřeby nebo datum minimální trvanlivosti a víme, že raději bychom jídlo měli sníst do té doby, protože po uvedeném dni je už docela dobře možné, že nebude poživatelné. Dává to smysl, protože jídlo se celkem rychle kazí. Oblečení je přeci trvanlivé. Ale v poslední době začínám mít pocit, že by také potřebovalo datum minimální trvanlivosti.

Je logické, že když oblečení nosíme nějakou dobu, dříve nebo později se rozpadne, rozpáře, nebo jinak zničí, v závislosti na tom, o jak kvalitní výrobek jde a jak moc ho nosíme. Je to jasné. Když jídlo sníme, také je pryč. Je samozřejmě na uváženou, že některé oblečení nevydrží pořádně ani jedno nošení, ale to není případ, o kterém nyní mluvím.

Já totiž měla doma oblečení, které jsem totiž moc nenosila. Vzala jsem si ho jen párkrát, protože se mi moc líbilo, a chtěla jsem, aby vydrželo na slavnostní příležitosti. Jenže co se stalo? Uklízím skříň a s vyděšeným výrazem zjišťuji, že většina oblečení se ROZPADLA. Tedy konkrétně… rozpadla se koženka a jiné umělé materiály, které na oblečení byly.

Krásná modrá koženková bunda, NIKDY nenošená, se změnila v prach. Zimní kabát, který ani nebyl z koženky, měl naprosto ROZLEPTANÝ povrch. S koženkou se to tak opakovalo u více věcí, které jsem musela vyhodit. A to jsem je neměla dlouho! Rok, maximálně dva. Byla jsem hrozně zklamaná a smutná, nejen z toho, že jsem vlastně vyhodila peníze za něco, co jsem pořádně ani neužila, protože prostě to nevydrželo tak dlouho, jak jsem myslela (já bláhová myslela, že třeba to oblečení budu moct mít 10 let!), ale i z toho, že nemůžu tušit, o co přijdu příště.

Rozzlobená jsem pokračovala v úklidu šatníku. Ano. Mám mnoho věcí. Až příliš mnoho věcí. Chci to v současné době minimalizovat. Ale doufala jsem, že nové věci, které nikdy nebyly nošené, prodám či daruji… a ne, že se mi rozpadnou. Jsem naštvaná na prodejce, že nás nevarují, že věc nic nevydrží, a že záruční dobu udělají schválně tak krátkou, že se věc zničí těsně po jejím uplynutí. Proto myslím, že oblečení by na sobě rozhodně mělo mít datum minimální trvanlivosti.

43. týden roku 2018

#SERIÁLY

Velkou událostí minulého týdne byl remake seriálu Charmed (Čarodějky). Původní charmed.jpgseriál jsem zhlédla jako dítě, a proto jsem měla mnoho obav, jak dopadne tento pokus předělat seriál i pro současné diváky. Ocenila jsem, že seriál se posunul blíže mé věkové kategorii a hrdinky chodí na vysokou školu. Trochu mě překvapilo, že jedna čarodějka je napůl černá a druhá chodí se slečnou. Je to jistě velký posun od původní série, ale rozhodla jsem se to akceptovat, až na tu holku, se kterou chodí prostřední sestra, protože tu naprosto nemůžu vystát. Do seriálu se tvůrci snažili zapojit vtipné prvky, a musím říct, že opravdu jsem se docela smála, chvilku zoufalstvím, ale občas i proto, že to doopravdy bylo vtipné. Velmi jsem ocenila, že přejmenovaly čarodějky a nesnaží se tedy „předělat“ původní seriál, ale vzít jen téma a udělat ho jinak. Díky tomu jsem se mohla trochu odpoutat od původní verze a hodně mi to usnadnilo adaptaci. insatiable.jpgJsem upřímně velmi zvědavá, jak seriál bude pokračovat, a rozhodně si ho nenechám ujít.

Také pokračuji ve sledování seriálu Insatiable. Pořád si nejsem jistá, jestli se mi líbí, ale rozhodně je tam mnoho neuvěřitelných zvratů, a já tak trochu umírám zvědavostí, jakou blbost tvůrci vymyslí příště.

#KNIHY

Toto byl přímo týden dočtených knih. Dočetla jsem Ovšem od Kovyho a musím říct, že tahle knížka pro mě byla opravdu velmi příjemným překvapením! Velmi příjemnou formou psaný „životopis“, plný zábavných historek, ale i dojemných příběhů. (Delší recenze.)

Také jsem konečně dočetla Tisíc kousků tebe od Claudie Gray. Trošku mě mrzí, že jsem to četla tak dlouho a pomalu jsem už zapomněla, co se dělo na začátku. Než vyjde třetí díl a budu v sérii pokračovat, pravděpodobně znovu přečtu tento první díl.

#FILMYblackkklansman-poster

Byla jsem v kině na filmu BlacKkKlansman. Životopis s humornými prvky, o rasismu v Americe a o tom, jak některé věci se nezměnily až do současnosti. Za mě snímek, který rozhodně stojí za pozornost. A dokonce je i vtipný!

#HUDBA

Už se nemůžu dočkat další Eurovize (jak jinak), ale mám velkou radost, že Eleni Foureira vydala nový singl Tómame. Stejně otravně chytlavý jako Fuego, opět vtipná zkomolená kombinace španělštiny a angličtiny a hlavně budoucí hit. Video v celém článku.

Pokračování textu 43. týden roku 2018

42. týden roku 2018

Vítám vás u zcela nové rubriky, kterou vám přináším! Jelikož jsem si všimla, že něco přečíst nebo dokoukat a potom ještě napsat recenzi mi trvá až příliš dlouho, rozhodla jsem se zavést tyto krátké kulturní přehledy, kde vám vždy shrnu, co mám rozečtené, co mám rozkoukané, na co se chystám nebo na co se těším. Také vás budu upozorňovat na recenze, které se chystám psát. Tak pojďme na to!

#KNIHY

Je to až ostudné, ale stále se prokousávám prvním dílem DIMILY (Víš, že tě miluju?) od Estelle Maskame a Tisíc kousků tebe od Claudie Gray. Obě knížky jsem rozečetla, protože jsem se chystala na Humbookfest2018 (čtěte reportáž, pokud jste tak ještě neudělali!). Musím se přiznat, že zatímco DIMILY mě moc neoslovila, série Ohnivák mě nadchla! Důvod, proč mi dočtení trvá tak dlouho, je jednoduchý – rozečetla jsem po Humbooku ještě Ovšem od Kovyho. Ta knížka je naprosto nádherná a skvělá a již brzy (tím myslím nejdříve nadcházející týden) se můžete těšit na recenzi.

#SERIÁLY

Není to tak dlouho, co se začala vysílat 3. řada seriálu The Good Place, a je zatím je stejně úžasně ztřeštěná jako série předchozí. Seriál vypráví příběh Eleanor, která dokud byla naživu, rozhodně nebyla dobrým člověkem. Poté, co se ale po smrti dostala na „Dobré místo“, což je něco jako nebe, snaží se napravit, aby si místo doopravdy zasloužila a ideálně aby nikdo nepřišel na to, že je tam navíc. Hlavní roli hraje Kristen Bell z Veroniky Mars, takže pokud vás nenalákala anotace, tohle by rozhodně mělo!

Také jsem dokoukala seriál UnReal, který jsem na začátku zbožňovala, ale ve 4. sérii jsem už byla upřímně ráda, že ho zrušili. Rachel mi už neskutečně lezla na nervy, včetně její promiskuity. Co jednou bylo vtipné, už tady bylo ohrané, a ani ty „velké zvraty“ mě nějak nepřekvapovaly. Rachel měla prostě skončit s Adamem a 4. série není přímo špatná, ale prostě to není ukončení, které jsem si představovala. Na druhou stranu, umím si představit, že to mohlo být mnohem horší.

#FILMY

Neviděla jsem žádný nový film, ale na prvním místě to-watch listu mám stále Všem klukům, které jsem milovala a na dalším místě je 3096 Tage, film o Natasche Kampuschové, která byla unesena jako malá holčička a celé dospívání byla vězněna v trezoru pod garáží. Utekla až když jí bylo 18 let.

#NOVÉ RECENZE

Na TohleAnoTohleNe jsem přidala recenzi a rozbor z roku 2015 na knížku Snídaně u Tiffanyho (Truman Capote).

Dejte mi vědět do komentářů nebo na instagram @kvetinkovedny, jestli se vám nová rubrika líbí a přijde vám užitečná. 🙂 Těším se (snad) za týden!

Humbookfest 2018: dojmy a stížnosti

Včera proběhl 3. ročník Humbooku, také nazývaný Humbookfest2018 a dneska opravdu nikdo nemluví o ničem jiném! 😀 Je toho plný Instagram (já mám nový, tak se určitě koukněte!) i Facebook a jelikož to byla vcelku velká událost, na kterou budu asi ještě dlouho vzpomínat, chtěla bych se také podělit o své zážitky a dojmy.

Untitled-1

9:30 Otvíráme!

Musím se k něčemu přiznat. Já totiž nikdy nechodím včas. Proto když jsem si přečetla, že otvíračka je v 9.30, vůbec jsem neplánovala, že bych přišla před desátou. Ale nakonec se to nějak semlelo, že v 9:30 jsem vystupovala na Vyšehradě z metra. Pokud nevíte, jak to tam vypadá – vystoupíte, jdete po takových malých schůdkách nahoru a šup – už vidíte Kongresové centrum. Ale já ho neviděla. Proč? Protože tam stáli nějací lidé. „Jako proč ty lidi stojí tak blbě?! Vůbec nevidím, jaká je tam fronta! Pokud…“ Ano. Přesně tak. Fronta se táhla od vstupu až k metru. A ještě se točila! Vrátily se mi vzpomínky z loňské autogramiády, kde jsem stála asi 3 hodiny a měla jsem pocit, že tam umřu. Naštěstí, tato fronta postupovala celkem rychle.

IMG_20181007_185628_398

9:45 Vstupenky, prosím!

A tak netrvalo moc dlouho a byla jsem přímo u vstupu. Kdo měl normální vstupenku, dostal žlutý pásek, a kdo měl VIP, dostal modrý pásek. Pokračování textu Humbookfest 2018: dojmy a stížnosti